O PLEMENI

Čivava je skutečná rarita mezi malými psími plemeny - je to nejmenší pes na světě a díky své velikosti a veselé, živé povaze je jedním z nejčastěji chovaných společenských plemen. Je to ideální mazlíček hodící se i do malých bytů, protože její nároky na prostor jsou minimální. Přesto však zpstává čivava opravdovým psem a dokáže být hravým, láskyplným společníkem i ostražitým hlídačem.


Historie
O původu čivavy existuje hned několik teorií, většina kynologů se však shoduje na tom, že čivava má své kořeny v Mexiku. Jeho předkem byl pravděpodobně "Techichi", malý pes mexických Toltéků a Mayů. Ve vykopávkách byly nalezeny různé rytiny a kamenné sošky malých psů se vztyčenýma ušima. Říše Mayů a Toltéků později zničili Aztékové, ale i ti trpasličí pejsky s oblibou chovali. V polovině 19. století se začaly v civilizovaném světě objevovat zprávy o malých psech mexických indiánů. Měli nápadně velké uši, dlouhé drápky a otevřenou fontanelu. Rozhodně však nebyli velikostně ani vzhledově vyrovnaní, tudíž se ještě nedalo mluvit o plemeni jako takovém. Čivavu, jak ho známe dnes, se podařilo ze značně různorodých indiánských psů vyšlechtit až na přelomu 19. a 20. století Američanům, kteří vytvořili první standart a zaregistrovali první psy do plemenných knih. Z USA putoval čivava zpět do Mexika, ale také do Anglie, kde byl vyvíjející se chov přerušen válkou. Od padesátých let se začaly počty čivav na britských ostrovech opět zvyšovat. Na pevninu se dostal až po ll. světové válce a rychle začal šplhat po žebříčku oblíbenosti do závratných výšek.

 Popis
Čivava je malý, ale kompaktní a dobře stavěný pes. Tělo by mělo být téměř kvadratické, zejména u psů. U fen se toleruje tělo o něco delší, vzhledem k lepšímu průběhu březosti a porodu. Povolená váha se pohybuje v rozmezí od 0,5-3kg, přičemž je upřednostňována váha mezi 1-2kg. Hřbet je pevný a krátký, s málo vyznačeným kohoutkem. Široký a hluboký hrudník s dobře klenutými žebry je při pohledu zepředu prostorný, ze strany dosahuje až k loktům, ale nesmí být sudovitý. Žádoucí je vtažené břicho. Krk bývá u psa o něco silnější než u feny. Hrudní končetiny jsou rovné, při pohledu zepředu tvoří s loktem rovnou linii, ze strany jsou svislé. Lokty těsně přiléhají k trupu. Pánevní končetiny jsou též rovnoběžné a správně zaúhlené v kyčelním kloubu, v koleni i hleznu. Záprstí je lehce zešikmené a silné. Oválné tlapky nesmí mít zaječí ani kočičí tvar, drápky jsou zahnuté a poměrně dosti dlouhé. Čivava musí mít odstraněny paspárky. Dost vysoko nasazený ocas je středně dlouhý, u nasazení poměrně široký, směrem ke špičce se zužuje. Nesený je buď vysoko v oblouku nebo zatočený do půlkruhu. V klidu smí viset a na konci může být lehký háček. Charakteristickým znakem plemene je jablíčkovitá hlava. Malá fontanela je přípustná, ovšem není nutná. Čelo je vyklenuto nad nasazením nosu, čímž vzniká dobře vyznačený stop. Čenichová partie je přiměřeně krátká a nepatrně zdvižená. Pysky dobře přiléhají k dásním. Skus musí být klešťovitý nebo nůžkový. Velké, kulaté oči jsou velmi výrazné, nesmí však být vystouplé. Preferována je tmavá barva. Velké, vztyčené, rozvinuté uši jsou široce nasazené a směrem ke špičkám se lehce zužují. Špičky nesmí být ostře špičaté, nýbrž zaokrouhlené. V klidu mají být neseny do strany v úhlu 45°. 

Podle srsti dělíme čivavu na dvě skupiny, přičemž jsou povoleny všechny barvy a barevné kombinace:

krátkosrstá dlouhosrstá

  1. krátkosrstá – Po celém těle je krátká, lesklá, měkká a přiléhající srst. Na krku a na ocase je povoleno o něco delší osrstění. Holá místa (alopecie) jsou vylučující vadou.
  2. dlouhosrstá – Srst je jemná, hedvábná, smí být rovná nebo lehce zvlněná. Podsada by neměla být příliš hustá. Na boltcích, krku, zadní straně končetin, tlapkách a na ocase tvoří delší třásně.

 Péče
Fámy o tom, že toto miniaturní plemeno je slaboučké a náchylné k mnoha nemocem, jsou nesmyslem. Je pochopitelné, že nesprávnou péčí a chybným přístupem lze vychovat z každého plemene zhýčkaného jedince. Čivava je naopak velmi hbitý, živý a odvážný psík. Co se týká stravy, musíme dbát na její kvalitu vzhledem k tomu, že čivava spotřebuje v porovnání s větším psem velmi malé množství potravy a navíc má kratší střevní trakt, což vede k horšímu využití jídla. Při dobré péči se tento psík dožívá i více než 15-ti let. Péče o srst není nijak pracná. Dlouhosrstou varietu stačí 2-3x týdně vyčesat, krátkosrstou jen v případě potřeby. Drápky pravidelně zastříháváme.

Chov
Chov čivav s sebou nese rizika. Ve vrhu bývají průměrně 2 štěňata, jednotlivě váží cca 13 dkg, což je v poměru k váze feny hodně. Proto není císařský řez ničím neobvyklým. Fontanela v lebce se u většiny dospělých psů zcela uzavře, ovšem u štěňat může vést k předporodním poraněním, což může mít za následek tzv. vodnatelnost mozku. Pokud se i přes tyto možné komplikace rozhodneme fenku nakrýt, musíme hlídat období barvení. Zhruba 10.-12. den od počátku je k tomu nejvhodnější doba. Výhodou je po dvou dnech krytí zopakovat. Pokud si chceme být jisti, že fenka je gravidní, necháme ji (od 26.dne od posledního krytí) u zvěrolékaře vyšetřit ultrazvukem, kde je možno zachytit i přibližný počet štěňátek. Délka gravidity je průměrně 63 dní plus mínus týden. Ve druhé polovině krmíme fenku výrobky pro březí feny vícekrát denně v menších dávkách. Od 7. týdne lze cítit pohyby štěňat v matčině bříšku. 55.-56. den lze ještě provést rentgen, jehož výhodou je určení přesného počtu štěňátek. Asi dva dny před porodem fence klesá teplota o cca 1 stupeň a těsně před porodem začne být nervózní, hrabat, čistit se a zrychleně dýchat, ovšem mějme na paměti, že co pes, to jiná osobnost! Kavalíři mívají celkem početné vrhy (v průměru 5), zpravidla nemívají jak s porodem, tak s odchovem štěňat žádné problémy. Po narození miminek je vhodné navštívit zvěrolékaře, aby zkontroloval, zda v matce nezůstalo štěně nebo lůžko, což by mohlo vést k otravě krve. Dále je vhodné přidávat fence vápník dle pokynů lékaře.

(částečně jsem čerpala z knihy Malá plemena psů od Kateřiny a Jaroslava Sojkových)